Utěk 15 – Podivná cesta do nového zaměstnání .

Můj andělíček strážný se o mě staral a zbytek cesty do Vancouveru jsme dojeli bez nehody....

Vyložili jsme náklad, a přejeli na Vancouver island kde jsme naložili na vlek moji loď a nábytek. Já nabídl mému řidiči, že zaplatím provinční mýta, a tak jsme nemuseli časovat projíždění provinčních hranic v noci, šofér nepolykal benzedrinové pilulky a do Ontaria jsme přijeli v pořádku.

Pět tisíc kilometrů dlouhá cesta do Ontaria vede přes Rocky Mountains. Lod´ a dvě plné bedny byl náš celý majetek.

Žena s dětmi bydlela u rodičů v Owen Soundu a já si najmul místnost v Torontu, kde byla lepší šance najít práci. Kanada procházela hospodářskou krizí, pracovních nabídek bylo málo, podpora v nezaměstnanosti mně brzo dojde a já se začal strachovat o budoucnost.

Collingwood jako většina měst v Kanade místo  náměstí má širokou hlavní ulici.  Šířka byla kdysi stanovena tak aby se v ulici otočil konský potah.

Žena mě ukázala inzerát v místních novinách. LOF Glass, továrna na výrobu automobilního skla v Collingwoodu, hledala mistra do údržbářské dílny.
“Já s údržbou nemám žádné zkušenosti, nebudou mít o mě zájem,” namítal jsem.

“Alespoň jim pošli tvoje resume, nevíš, co se může stát,” nabádala mě žena. Radši než se s ní dohadovat, odpověděl jsem na ten inzerát a k mému překvapení mě pozvali do továrny na interview. Vedoucí oddělení mě provedl továrnou, ukázal mě dílny a potom jsme šli do jeho kanceláře. O moje pracovní zkušenosti však neprojevil velký zájem a většinou jsme se bavili o chytání ryb. Nakonec mi řekl: “Představím tě řediteli, doufám, že bude mít čas” Zašli jsme do jeho kanceláře ale on mluvil dlouhou dobu s někým na telefonu a ani mě nenabídnul židli.  Bavil se se mnou možná pět minut,  pak zase zazvonil telefon a ztratil o mě zájem.

“Nestálo to za to tam jet, nemají o mě zájem,” řekl jsem ženě “ budu muset zpátky do  Toronta”.  Zazvonil telefon.  “Je to ten pán s LOF Glass, chce s tebou mluvit” říká mě žena.  “Nabízíme ti práci v údržbě, můžeš začít v pondělí…..”

Nemohl jsem věřit svému štěstí. Collingwood leží u velkého jezera Georgian Bay asi 100 kilometrů na sever od Toronta. V přístavu je loděnice kde se staví velké nákladní lodě a vedle je jachtařský klub. Nedaleko je velké lyžařské středisko Blue Mountains, lepší místo jsem si nemohl přát.

Spuštění nové lodě byla velká událost která lákala davy návštěvníků. Obrovska vlna promočila zvědavé diváky kteří ignorovali varovné cedule a tlačili se dopředu.

Pozorovat nafintěné dámy jak prchají promočené studenou vodou byl oblíbený sport mistnich divákú.

LOF Glass [Libbey Owens Ford] byla velká americká společnost, která vyráběla ploché a automobilové sklo. Skoro všechna auta vyrobená v General Motors měla LOF sklo. Továrna v Collingwoodu byla nedávno modernizována, výroba se zvýšila a začali najímat nové pracovníky.

“Budeš dělat pouze ranní směnu.  Na odpolední šichtě máme druhého mistra, on ale nechce střídat směny,” vysvětloval mi můj šéf.  “Budeš proto každý týden dělat s jinou pracovní četou, protože oni se střídají mezi denní a odpolední. Na dnešní šichtě je předákem Bill, on ti vysvětlí, jak to všechno chodí.” Představil mě Billovi, popřál mi “Good Luck” a zmizel.
Bill mi začal vysvětlovat, jak to v dílně chodí. Netrvalo dlouho a zjistil jsem, že Bill není moc ochotný a musel jsem z něho tahat informace jak z chlupaté deky. Já měl nyní na starosti 'pracovní listy' a všechny další úkoly, o kterých jsem nic nevěděl a úplně jsem závisel na Billovi. Ten mi ale pomáhal jen zdráhavě, mnohokrát pokrčil rameny, řekl “za podávání rad mě    neplatěj, ”  či “nemám čas, mám moc práce” a zmizel. Jeho četa nebyla o moc lepší.  Do těžké či špinavé práce se jim nechtělo a tyto pracovní listy skončily na spodku hromádky.

Nějak jsem protloukl první týden a čekal, jak to bude s příští četou. Ta byla ale ještě horší. Předák na moje otázky odpovídal většinou “ano, ne, či nevím” a ostatní se mě snažili ignorovat. Brzo jsem zjistil, že je v tom popichuje jejich předák. Nejlepší bude si s ním promluvit a pozval jsem ho na kafe do kanceláře. Ze začátku byl zdrženlivej ale pak se trochu rozpovídal.

“Dělám ve fabrice přes dvacet roků. Začal jsem na výrobní lince. Potom jsem byl přeložen do údržby. Znám každou linku, každou mašinu, jak všechno opravit. Moje četa mě poslouchá. Udělal bych dobrýho mistra. A oni tu práci dali….” podíval se na mě s opovržením, “….nějakýmu rusákovi”.  Já, rusák ?? Nemělo cenu s ním debatovat rozdíl mezi čechem a rusákem.

Nezbylo než jít za mým šéfem a vysvětlit mu, co se děje. On ale pouze mávl rukou a řekl: “Nic si z toho nedělej, oni jsou zvyklí dělat po svém, musí si na tebe zvyknout. S předáky budeš mít trochu potíží. My jsme totiž tvoje místo museli vyvěsit tady v továrně, je to v pracovni smlouvě s odbory, a čtyři si o to zažádali. Neměli ale dostatečné kvalifikace, a tak jsme se rozhodli najmout někoho z venku”. Bylo mi jasné, že od něho nemůžu očekávat žádnou podporu, Šel jsem se zpátky do údržby a čekal, co bude dál.
Příští týden nebyl o nic lepší, a tak jsem se rozhodl poradit se s mistrem na odpolední směně. Moc jsem se s ním do té doby neviděl. Jmenoval se Garth, byl starší, tlustý, pomalý a nemluvný. Přišel do práce s novinami v ruce, něco zabručel, prohlídl si pracovní listy, nasedl na elektrický skůtr a zmizel. Našel jsem ho v truhlárně. Seděl ve starém křesle, nohy na stole a četl noviny. Vysvětlil jsem mu moji situaci a zeptal se, jak to on dělá. “Nejsou rádi, když jim někdo poroučí. Já jim do toho nekecám, ať si tu práci rozdělí sami. Když něco potřebují, tak ať za mnou přijdou”. Taková rada mně moc nepomohla a brzo jsem zjistli, že i Garth byl zvláštní případ. 
Před dvaceti lety byl v továrně ředitelem Američan. Jeho dcera, stará panna, se seznámila s Garthem, který byl dělníkem na lince. Netrvalo dlouho a Garth se s tou starou pannou oženil. Brzo byl povýšen na mistra, ale protože byl líný a ne příliš chytrý, nikdo s ním nechtěl dělat.

Jeho švagr byl přeložen zpátky do USA a stal se ředitelem celé společnosti LOF Glass. Garth ztratil ochránce, ale pracoval pořád stejně a nikdo si na něj netroufl šáhnout. Nakonec mu došlo štěstí a byl vyhozen z práce. Ale ne na dlouho. Jeho žena zatelefonovala tatínkovi a Garth byl brzo zpátky v práci. Stal se mistrem údržby na odpolední směně, kde byl dobře schovanej a kde nemohl moc škodit. Já měl ale smůlu, že mě údržbáři porovnávali s Garthem a očekávali, že budu s nimi jednat tak jako on.

Vysoké kukuříční silo tvoří zajímavý orientačni bod.

Lod která se blíží do Collingwoodu vidí napřed špičky věží na horizontu a pomalu se objeví celé silo. Důkaz (pro nevěřící Tomáše) že je země kulatá.

Uplynulo několik týdnů a moje situace se příliš nezlepšila. Závisel jsem pořád na dobré vůli předáků, neměl se na koho obrátit a cítil jsem se jako páté kolo od vozu. Jeden den jsem viděl mého šéfa, jak provádí fabrikou návštěvníka, tak jako prováděl mě před několika týdny. Zastavili se na dlouhou dobu v naší dílně a o něčem debatovali. Bylo mi jasné, co se děje. Hledají nového mistra do údržby. Cítil jsem, že moje dny jsou sečteny. Druhý den zazvonil v kanceláři telefon. Byl to můj šéf. “Můžeš teď ke mně přijít? Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit.” Tak už je to tady! Našli si nového mistra,  se mnou je konec, dostanu výpověd. Takhle se asi člověk cítí když ho vedou na popraviště, napadlo mě cestou do kanceláře.

“Jak se ti líbí v údržbě? ” zeptal se mě můj šéf. Nemělo cenu nic předstírat. “Tak to asi vypadá v pekle,” jsem mu odpověděl a čekal, co bude dál. Trochu se zasmál. “Peklo musí být horší než naše údržba. Mám pro tebe ale novinku. Dostali jsme povolení z ředitelství zaměstnat nového inženýra, jestli chceš, tak můžeš zítra začít pracovat v kanceláři”. Já na něj vyvalil oči. “Inženýra? V kanceláři? Já čekal, že dostanu výpověď”. Šéf se začal smát. “Trošku jsme tě tahali za nos. Poslali jsme na ředitelství naší společnosti žádost o místo inženýra. Když jsi nám poslal resume, tvoje kvalifikace odpovídaly tomu, co jsme potřebovali. Museli jsme ale čekat na povolení a nemohli jsme ti místo inženýra slíbit. Proto jsme tě najmuli dočasně jako mistra v údržbě. Mohli jsme si tě tak okouknout, jestli se nám budeš hodit, a ty jsi měl příležitost se seznámit s výrobou. Já věděl, že budeš mít s předáky velké potíže. Přežil jsi to ale docela dobře.”

Spadl mi obrovský balvan ze srdce a příští den jsem se rychle přestěhoval. Kluci z údržby nebyli tak špatní, včetně předáků, a když dostali nového mistra, který začal práskat bičem, tak mě chtěli zpátky, že se budou chovat slušně. O tom já ale nechtěl ani slyšet. Byl jsem spokojený sedět v kanceláři u počítače, o pracovní listy ať se stará někdo jiný.

Můj život se usadil a příštích 12 let jsem pracoval pro LOF Glass. Nemá cenu čtenáře nudit mým životem a nejlepší bude skončit moje příhody tam, kde jsem začal, zpátky v Čechách. Padla Berlínská zed,  Československo prodělalo Sametovou revoluci a já se chystal po dvaceti pěti letech podívat se zpátky domů…..

Lyžařské středisko Blue Mountains bylo založeno Slovákem Jožo Weider který před valkou emigroval do Kanady. Lide se mu smáli kdyz sháněl podílníky na lyžařsk výtah.