Cestovní střípky: Nikaragua- země sopek a kávy

Sopka Masaya leží v národním parku Volcano Masaya, nedaleko města Granada, ve středoamerickém státě Nikaragua. Španělští Conquistadoři tuto sopku nazvali "Boca del infierno" - Tlama pekla....

Do parku vede silnice, a tak jsme se rozhodli zajet se tam podívat. První dojem nebyl vzrušující. Ve velikém kopci byla hluboká díra asi kilometr široká, ze které se kouřilo, nebyl to typický kráter. Do parkoviště se muselo couvat, protože sopka se občas probudí a začne okolí bombardovat žhavými lávovými kameny. V tom případě rychlý odjezd bez karambolu je důležitý.

Sopka Masaya na sopku moc nevypadá ale občas vybuchne. V 2001 začala bombardovat tohle parkoviště s půlmetrovýmy balvany a zničila mnoho aut .

V sedmnáctém století sem přišli jesuité. Místní indiáni mluvili o žlutých, leských kamenech které se nalézají  v kráteru.  ZLATO, usoudili jesuité  a pokoušeli se spouštět po lanech  do kouřícího kráteru.  Daleko se ale nedostali a žluté, lesklé kameny byla síra. Prohlásili, že sopka je vchod do pekla, a na okraji kráteru postavili kříž.

Potom vytvořili peklo na zemi místním indiánům, když je začali násilím převádět na křesťanskou víru. Z miliónu pohanů zůstalo nakonec na živu asi stotisíc pokatoličtěných indiánů.
Kempovali jsme v parkovišti musea kde byla velice zajímavá výstava o geologii a o historii Volcano Masaya.

Takový posvěcený kříž měl držet obyvatele pekla uvnitř. Kříž je velký s porovnáním postaviček pod ním.

Večer se o nás staral noční hlídač  Santos. Přijel večer do práce na kole, přes rameno  brokovnici,  ze které si vystřelil,  jak se nám přiznal, pouze dvakrat. Pozvali jsme ho na večeři a on nám ukázal jak se dělají tortillas  a la Nikaragua.

Neměl žádnou budku kam si sednout či se schovat před deštěm a tak celou noc chodil a zpíval. Dali jsme mu staré radio za které nám byl strašně vděčný.   ” Zítra bude noční zájezd na sopku, je to velice zajímavé” mě řekl, “zájezd už je plný, řidič autobusu je ale můj známý, jestli chceš tak já tě tam dohodím”. Takovou nabídku jsem nemohl odmítnout.

Autobus nás zavezl na okraj kráteru a každý vyfasoval plynovou masku a přilbu. Opatrně, nebylo tam žádné zábradlí, jsme se přiblížili k okraji kráteru a nahlídli dovnitř. Hluboko dole zářil rudý rybník žhavé lávy. Sálavé horko ožahovalo moji tvář a jemný teplý popílek štípal do obličeje. Jak jsem tam stál, doslova jsem cítil obrovskou sílu, obrovskou moc, která se skrývá uvnitř kráteru,  která dokáže vymrštit  do vzduchu miliony tun žhavého popílku, utrhnout vrchol hory či zaplavit krajinu  roztavenou lávou. Sundal jsem si plynovou masku a sírový, štiplavý kouř mě začal dusit. Tak mě napadlo, jestli tam dole to peklo opravdu je, pozemským hříšníkům cestu do něho nezávidím.

. Dávejte pozor ! Chybí zábradlí.                                    .                        . Vchod do pekla.

Druhý den jsem si prohlížel mapu a přemýšlel, kam pojedeme, když k nám přišla starší, štíhlá paní. "Vy jste z Kanady?" zeptala se a ukazovala na vlajku na anténě, "já mám u sebe na návštěvě studenta z Kanady". Paní se jmenovala Marta Kruger, narodila se v Nikaragui a její rodiče pocházeli z Německa. Ta nám může poradit kam máme jet, mě napadlo.
"Musíte navštívit Selva Negra. Je to kávová plantáž v horách, je tam velice hezky. Mají tam hotel a hosté si můžou prohlížet  jak se pěstuje kafe. Nebudete toho litovat," doporučovala mi. Zeptlal jsem se jí, jestli tam mají kemping. "To nevím, ale určitě tam budete moci zůstat. Řekněte, že vás posílá  Marta Kruger. Já jsem stará přítelkyně majitelky té plantáže."

O Selva Negra už jsem slyšel dříve. Jezdí tam hodně ekoturistů. Byla to velká zajížďka, ale alespoň se podíváme do vnitrozemí Nikaragui. Prvních dvěstě kilometrů se jelo po dobré, rychlé silnici. Po straně silnice v místech stály děti, na klacku měly uvázané živé iguany, takové půlmetrové ještěrky, které nabízely na prodej. Prý jsou moc dobré pečené.

Z města Sebaco vedla silnice asi 50 km dlouhá do Selva Negra. Byly tři hodiny odpoledne. Tak máme před sebou ještě hodinu cesty, jsem počítal. To byl ale velký omyl. Hned za městem se asfaltka změnila v rozbitou prašnou silnici plnou hlubokých děr.

Takové označení odbočky je těžko minout a nikdo se nebude snažit to ukráct.

Dopravní pravidla tu neplatila, jezdilo se po straně kde bylo méně děr. Podél silnice občas stály děti s lopatou a kbelíkem plným písku.  Když viděly přijíždět auto, začaly honem zasypávat díry a řidiči jim házeli peníze. Pouze místní autobus se odvážil projíždět silnicí na plný plyn, díra nedíra. Pro cestující, kteří tu cestu přežili, to doslova byla otřesná jízda. Byla už tma, když jsme nakonec přijeli k odbočce do Selva Negra.
"Tu nemůžete minout, je dobře označená," řekla nám Marta Kruger, kterou jsem celou cestu proklínal. Měla ale pravdu. U odbočky stál rozbitý americký tank. Zničila ho protitanková mina nebo ta děravá silnice?

"Bohužel nemůžete tady kempovat, parkoviště je pouze pro hosty v hotelu. Ještě ale máme volné pokoje," řekla nám dívka v hotelu. Platit sto dolarů za hotel ale bylo nad naše poměry, a tak jsem ji požádal, aby mě spojila s majitelkou plantáže. Ta byla velice slušná, omlouvala se za rozbitou silnici ale kempovat se tam nedalo, ani když jsem se oháněl Martou Kruger. Nakonec nám nabídla místnost v turistické noclehárně za poloviční cenu. Tak za patnáct dolarů jsme dostali čistou místnost, postel, horkou sprchu a splachovací záchod s prkýnkem.

Všechny dveře noclehárny byly hezky vyzdobeny. Já se nemusel bát že bych si mohl naše dveře splést.

Příští den jsem neměl chuť se vrátit  zpátky na tu rozbitou silnici a tak jsme šli na prohlídku plantáže. V malém muzeum  jsme se dozvěděli historii kávy a Selva Negra. Káva pochází z Ethiopie v Africe, odkud se rozšířila do arabských zemí islámu. Někdy ve dvanáctém století arabští Maurové okupovali Španělsko a přinesli tam kávu. Arabové byli vypuzeni, ale káva zůstala. Když Španělé začali kolonizovat střední Ameriku, přivezli s sebou různé zemědělské plody, mezi nimi kávu, které se dobře dařilo v horách Costa Rica.

Vedlejší stát Nikaragua měl stejnou krajinu a podmínky na pěstování kávy, ale vnitrozemí byla neobydlená džungle. Vyčištění džungle byla velice těžká práce, do které se místním usedlíkům nechtělo. Vláda začala shánět v Evropě emigranty, kterým nabízela velké, laciné pozemky.  Koncem 19. století se tam vystěhovalo několik desítek rodin z Německa. Krajina jim připomínala rodné Bavorsko, a tak nazvali tu oblast Schwartzwald. Španělové si ale na tom jméně lámali jazyk a přejmenovali to na Selva Negra - černá džungle. Po mnoha letech těžké práce byla džungle přeměněna do produktivních farem. Do této oblasti však nevedly žádné silnice či cesty. Všechno bylo transportováno po stezkách na zádech mezků. Stát na stavění silnice do hor neměl peníze, a tak farmáři byli odkázáni na svojí důmyslnost.

Jak dokázali transportovat rozložený parní válec několik stovek kilometrů skrz džungli na hřbetech mezků je naprostá záhada.
Někdo z nich si vzpoměl na parní válce, které se používaly v Bavorsku při stavění silnic. Podařilo se mu přesvědčit ostatní farmáře, že takový parní válec by mohl převálcoval stezku v džungli do silnice. Utvořila se obchodní společnost, parní válec byl v Německu objednán, přepraven přes oceán do Nikaraguy a mezky přenesen po částech do Selva Negra. Tam ho německý montér dal dohromady, založil pod kotlem oheň a vyjelo se na zkušební jízdu. Po několika kilometrech se parní válec zabořil do bahna a dál se už nedostal. Nyní po něm zbyla jen velká kola a v muzeu je  starý obraz parního válce, jak pod plnou parou projíždí džunglí, za sebou táhne vagóny a kolem jsou namalované tváře těch podnikavých farmářů, kteří se na tento vynález nechali nachytat.

Na prohlidku nas vzal Eddie Kühl, jehož pradědeček byl podílníkem na párním válci.  “Selva Negra leží 1500 metrů nad mořem a v této výšce se pěstuje nejlepší káva. Pěstujeme organickou kávu za kterou se platí prémiové ceny. Máme  vysázeno 170 000 kávových stromků. Každý z nich zplodí ročně půl kila kávových bobů, které se ručně trhají. Mechanicky se potom odstraní šlupka, boby se vyperou, roztřídí, na sluníčku vysuší, vyčistí a nakonec vypraží. Nic nepřijde nazmar.  Šlupky a odpadky jdou do digestoru, kde se vyrábí metanový plyn, který se používá na pražení kávy. Voda z malé přehrady pohání turbínu, která vyrábí elektřinu. “

Cesta kávy začíná kávovými boby které se trhají když zčervenají. Suší se venku na betonové podlaze a pakují do červených pytlů.

Na plantáži je luxusní hotel, kam jezdí turisté, aby se osvěžili z horkého, dusného počasí, které vládne na pobřeží. V prvotřídní  restauraci vaří bavorské jídla. K večeři jsme si dali výborné řízky a pak přišel  “Schwarzwalder kirschtorte”, bavorský dort, který se rozplíval na jazyku. “Já se pokusím vymámit recept na dort od kuchaře” řekla mě žena a šla do kuchyně.

Vrátila se po dlouhé době. “Žádného kuchaře nemají, vaří tam tři indiánky. Pochválila jsem jim dort a požádala je o recept. Oni se smáli a ukazovali na hlavu. Všechny recepty mají v hlavě. Prababička Kühlová naučila jejich prababičky vařit bavorské jídla a ty recepty se předávali ústně s jedné generace na druhou. Máslo, sýr, vejce, mouka, maso, prostě všechno co potřebují k vaření je organické a pochází s jejich farmy. Dali mě průvod celé kuchyně ale žádný recept. Mysím si že neumnějí psát.”

Zaplatili jsme a chystame se jít ven když najednou přijde číšník a nese velký dort a láhev vína. “To je kompliment s kuchyně” nám řekl číšník a ukázal na smějící se kuchařky u okna do kuchyně. "On jim nikdo před tím jejich vaření nepochválil".

Nám se to občerstvení bude moc hodit na cestu zpátky po děravé silnici a pak dál do Hondurasu.

Chcete vidět další obrázky z našeho cestování? najdete je:

http://www.panoramio.com/map/?tag=bazant

Turisté s celého světa zanechávají své stopy na Selva Negra.